Není skříňka jako skříňka

Na oplocení předzahrádky řeznictví u Fatků jsou umístěny vývěsní skříňky tří, dalo by se říci organizací věnujících se sportu. Mezi hezky a vkusně upravenými skříňkami Aerobic teamu Chuchle a Chuchelských rybářů, se obzvláště vyjímá vzhledově i obsahově neupravená skříňka fotbalového klubu Čechoslovanu Chuchle. Nevím, zda nějakého zájemce upoutá za jeden roh visící náborový leták zvoucí zájemce do družstva mládeže natolik, že rodiče půjdou syna či dceru do klubu přihlásit. Není to tak dávno, co ve skříňce byly informace o tom, jak si jednotlivá mužstva vedou ve svých soutěžních utkáních. Osobně nevěřím tomu, že si vedou tak špatně, aby se za své výkony a postavení v tabulce museli stydět. Ovšem nezájem Čechoslovanu o informovanost je gólem do vlastní branky. Mnozí spoluobčané mají jistě v paměti doby, kdy fotbalový klub Čechoslovanu patřil k chloubám Velké Chuchle. V současné době je smutný pohled nejen na neupravenou skříňku, ale i na hřiště bez branek, které tak dlouhou dobu po povodni roku 2013 zarůstalo plevelem. Je smutné, že nyní, když je trávník na hrací ploše opět schopen provozu, budou mužstva dospělých i mládeže hrát svá soutěžní utkání na cizích, vypůjčených hřištích. Netvrdím, že se v minulosti na zápasech diváci přímo mačkali v ochozech, ale je mi smutno při pomyšlení, že ani ti, kteří na zápasy Čechoslovanu chodili, nebudou mít možnost, se na hráče v modrobílých barvách podívat jak to „válí" na domácím hřišti. Možná, že žiji příliš v minulosti, když se domnívám, že Čechoslovan nastupuje v modrobílých dresech. Moje, možná mylná představa pramení z toho, že jsem chuchelské borce již delší dobu neviděl. Přiznám se, že ani nevím, na kterém hřišti svá soutěžní utkání hrají. Co myslíte, je to jenom moje ostuda?

Jan Zágler